Normálním lidem vstup zakázán!

 Kniha: Hraničářův učeň (díly jedna až osm)

 Autor: John Flanagan

 Když jsem před cca třemi lety začala číst první díl této rozsáhlé série, neměla jsem od ní vlastně žádná očekávání. Prostě další fantasy. Rozvaliny Gorlanu (tak se jmenuje 1. kniha) mě ale píříjemně překvapili. Děj byl pravda dosti předvídatelný a zápletka měla k originalitě hodně daleko, ale celý příběh byl líčený tak poutavě, že jsem svazek přečetla za jediné odpoledne. Autorovi se rozhodně nedá upírat literární talent ani smysl pro humor . Ani jeho inspirace se ze začátku nezdála tak nepůvodní. V průběhu druhého dílu si ale začnete všímat některých klišé, která se s příběhem stupňují. Dívka, ze které se vyklube princezna-bojovnice v utajení, mladý nezkušený rytíř který téměř "levou zadní" porazí namakaného záporáka, i když to nikdo před ním nedokázal, neustálé únosy a vysvobozování atd. ... Po osmém díle mě to přestalo bavit. To by ale knihám nijak neubíralo na kvalitě. Koneckonců, je to přece historická fantasy a ruku na srdce, nemůžeme do nekonečna vymýšlet něco nového a originálního.

To, co skutečně příběhu škodí a schazuje jeho úroveň jsou "kulturně-geografická" fakta, která mi připadají jako ukradená z reálného světa. Již v druhém díle se setkáváme s plenitelským národem ze severu, který má ve zvyku připlout na lodích, vydrancovat pobřeží a pak zase odplout domů. Nejen, že svým zjevem, jmény, povahou a zvyky připomínají Vikingy, ale, světe div se, dokonce se jmenují Skandijci a překvapivě žijí ve Skandii, což je poloostrov nad Araluenem (země vekteré se odehrává první díl ságy). Ve čtvrtém díle se pak setkávám s národem kočovných nájezdníků, kteří jsou velmi podobní Mongolům a co víc, jmenují se Temudžajové. Temudžin bylo pro info rodné jméno Čingischána. Jeho bojovníci, stejně jako ti v knize, uměli výborně jezdit na koni a střílet z luku. Podobnost čistě náhodná? I kdyby ano, pak nomádský národ žijící na poušti v Aridě, zemi Galiku, kde má všechno francouzské názvy, Toskano, nebo třeba pohoří Alpinu už lze omluvit jen těžko. Poslední kapkou pak pro mě pak bylo zjištění, že ani domovská země hlavních hrdinů,  Araluen, není "původní". Prosím, že se v prvním písmeně názvu shoduje s Anglií, to by ještě nikomu nevadilo. Ale to, že leží na ostrově, přičemž na jihu tohoto ostrova je malé území Celtika a severu Pikta (Piktové byly keltský kmen původně obývající Skotsko), to už bylo trochu příliš. Autor to vše dokonale završil v desáté knize, kde už se ani nenamáhal trochu pozměnit název země. Kniha se jmenuje císař Nihon-džinu, no a Nihon-džin je původním názvem japonského národa. 

Ale abych jen nekritizovala (protože to si tato sága nezaslouží), kromě dost průhledného kopírování našeho zeměpisu se jedná o velmi dobře napsané knihy, ve kterých nechybí akce a napětí. Flanagan pamatoval dokonce i na humorné části příběhu, za čež před ním smekám, protože suchá vážnost většiny dobrodružných knížek je únavná. Také postavy knihy jsou velmi povedené, například je to jedna z mála knih, která se v oblasti učitele hlavního hrdiny nedrží pseudogandalfovského typu. Halt, který zde zastupuje onu roli, je totiž sarkastický padesátník nedisponující superschopnostmi a nesmrtelností,  vlastně je to takový nabručený dobrák, který ze sebe (naštěští) nesype pokusy o životní moudra. 

Sečteno, podtrženo, knihy vřele doporučuji k přečtení přinemenším po pátý díl, ale až do osmého se to dá i bez mutkavého pocitu, že už to autor trochu přehání. Příběh má spád, nestojí dlouho na místě, nenajdeme tu zdlouhavé popisy krajin nebo nudných událostí (např.: plesů, svateb, ...). Navíc je to asi první kniha, která točí hlavně kolem hraničářství jako profese. A mezi těmi braky, co teď vycházejí, je to jasná hvězda.